Je to co chci, opravdu to, co chci? Přeneseně….. vědí majitelé českých společností, co opravdu chtějí?

kostky,cesta

Před několika měsíci, ono už to bude víc jak rok a půl, jsem opustil korporátní sféru. Téměř po 15ti letech. Korporace mi byla do té doby vším. Domovem, manželkou, přáteli. Byl jsem typickým ideálním zaměstnancem – workoholik, ochotný za společnost vypustit duši. Přesto přišel okamžik, kdy jsem se musel začít rozhodovat. Můj odchod byl plánovaný, očekávaný, připravovaný, ale přesto, v momentě kdy jsem se ocitl svobodný, jsem přemýšlel, co dál. Primárně jsem měl v hlavě, kterou z těch velkých institucí bych si měl vybrat, aby mi poskytla další „dočasné“ útočiště. A došel jsem k myšlence, že vůbec žádnou. Minimálně ne v podobně vztahu, který jsem zažíval doposud.

Jsem tělem i duší HR. Bohužel, viděno mýma očima, se tato oblast v posledních letech stávala továrnou na lidi se spoustou prázdných frází. Právě třeba těch spojených s motivací. Ono taky aby ne, když manažeři a lídři těchto společností vyžadovali hlavně mít a hned, místo získat kvalitu, dlouhodobou efektivitu a oboustrannou spokojenost (možná i vícestrannou pokud vezmu v úvahu vnitřní vtahy ve společnostech). Vždyť i vztah zaměstnanec-zaměstnavatel je klasickým obchodem, kde by princip win-win měl být tím nejdůležitějším a kde oboustranná spokojenost a respekt je základem k dlouhodobé spolupráci.

Došel jsem tedy k myšlence, záměrně říkám myšlence, protože v té době a i relativně dlouhou dobu po tomto okamžiku, se stále nedalo mluvit o rozhodnutí a už vůbec ne o porozumění sám sobě. Začal jsem tedy řešit otázku „Co vlastně chci“? Měl jsem to štěstí, že jsem se potkal s inspirativními lidmi a zároveň jsem dostal příležitost projít CA method. Není to jediná diagnostika, kterou jsem ve své praxi potkal, ale rozhodně mě ze všech nejvíce překvapila a oslovila svoji hloubkou a komplexností. Mé diskuse, výstup z diagnostiky, zkoumání trhu a jiné aktivity mi pomalu ukazovaly moji budoucí cestu, která nebyla vůbec jasná.

Dlouho jsem přemýšlel, čeho dosáhnu a často jsem svoji cestu determinoval pouze množstvím vydělaných peněz. Zjistil jsem, že je nejprve nezbytné naučit se rozlišovat mezi příčinami a důsledky. Neschopnost rozpoznat je mnou otřásla, vždyť jsem to býval právě já, kdo uměl vidět za 2 rohy zpět i dopředu, kdo uměl vystihnout jádro problému a kdo uměl navrhnout a zdárně provést implementaci řešení. Mé otázky směřovaly k jedinému – jak je to možné, že sám u sebe nevím?

A kde to jsem vlastně teď? No… stal jsem se jediným majitelem svých schopností, znalostí, zkušeností, šarmu a taktu a určitě dalších zajímavých vlastností. Stal jsem se majitelem sám sebe. Podnikatelem.

A jako takový jsem se vydal mezi nové výzvy a zákazníky. S nabídkou strategického poradenství, schopností vést, mentorovat a řídit „lídry“, motivovat, koučovat a jinak rozvíjet lidi kolem sebe a poskytovat poradenství v oblasti lidského kapitálu, jsem se začal setkávat s klienty z českých společností. De facto se svými kolegy, majiteli. Se svými zákazníky. A začal jsem zjišťovat, že tento svět je mnohem větší džungle než právě ten korporátní.Milan Pilous

Má však jednu velkou odlišnou vlastnost. Majitelé, kteří to myslí opravdu vážně, dělají osobně vše pro to, aby právě jejich společnosti byly ty nej na trhu. Nezřídka jim ale chybí zkušenost s řízením, která je tak velkou devizou v korporátním světě. Ona je devizou i v jejich světě, jen situace, problémy, projekty, které řídili, obvykle nevyžadovaly komplexnější řešení, které by mnohdy bylo na místě a které by jim kolikrát velmi pomohlo. Někdo je mírná povaha a nechává si společnost přerůst přes hlavu. Jiný zase řídí každý jednotlivý detail každého jednotlivého člověka a jeho aktivit. A ono je dobré pohybovat se spíše ve škále šedi než jen na bílém a černém pólu.

Na základě získávaných zkušeností jsem došel k závěru, že tak jako já, i majitelé si musí definovat, co chtějí. Pokud to dokáží, pak kdokoliv s nimi spolupracuje, má jasně stanovený cíl, ke kterému může směřovat. Do té doby okolí tápe a majitel se zklamává.

Postupně zjišťuji, že jejich přání a sny bývají podobné. Chtějí, aby jejich společnosti byly úspěšné. Aby lidé, kteří v nich pracují, byli spokojení a šťastní, ale zároveň očekávají jejich velkou odbornost a profesionalitu. A také chtějí, aby sami nebyli tak přetížení. Nechat se přetížit je už otázkou hlubšího zkoumání příčin, které bych si nechal na příště, protože je to určitě velmi zajímavá a široká oblast.

A k čemu jsem dospěl? Pracovat s majitelem není nic jednoduchého. Už vlastně nemáte žádného spojence „nad ním“, který vám při vhodně zvolené strategii a přípravě pomůže „zpracovat“ svého kolegu (majitele). U majitele musíte vždy na dřeň. Hlavně tu svoji, abyste se vůbec mohli pokusit dostat na tu jeho. Musíte mu pomoci porozumět právě sám sobě. Co vlastně chce on sám a jak do toho všeho zapadá jeho společnost a teprve poté pracovat na vizi této společnosti. Svůj závazek dáváte jen a pouze jemu. A také jsem zjistil, že se jim v mnohém velmi podobám.

A co vy? Jaká je vaše zkušenost?

Autorem článku je Milan Pilous.